Více v "Read More"
Podívala se na větu, kterou právě napsala na papír plný poškrtaných slov. Hlasitě zavzdychala a sjela ještě o něco níž pod stůl, než byla doposud.
Rozhlédla se okolo.
Pohledy publika sledujícího její neúspěšné pokusy o sepsání jakéhokoliv poutavého sloganu ji propalovaly ze všech stran. Hodila na ně přeslazený úsměv a posadila se rovně. Usrkla ze sklenice s limonádou.
Samozřejmě, že se právě propadala hanbou. Ale jakkoliv to dát znát okolí by jí ublížilo ještě více. Styděla by se ještě za svůj útěk před nimi. Cosi si -již v rouchou nepoutajícím pozornost- napsala na papír. Pomalu dopíjela limonádu ve skleničce. Chtěla být co nejrychleji pryč, bylo jí trapné sedět někde, kde předvedla to, co předvedla. Ač jí mysl napovídala, že přeci nikoho nezavraždila uprostřed náměstí plného lidí, nepomáhalo jí to. Zrovna v ten moment se jí to nezdálo vůbec nijak uklidňující. Z žádného úhlu pohledu.
Na papíře se začalo opakovat pořád dokola to samé. Bylo to pravidlo - pravidlo, kterým se bezprostředně vždy řídila. Tedy, jedno z patnácti takových. Tahle pravidla znázorňovala něco, čím se řídí mnoho lidí. Nebo se alespoň snaží řídit. Pro ni se ovšem staly zákony. Staly se něčím víc, než jsou normálně. Něčím, co nemohla za žádnou cenu porušit, protože poté by měla pocit zrady k čemusi, co sama vytvořila. Pravidla se nepohnula z místa minimálně rok a půl, kdy onehdy vznikla. Takhle tedy žije jedno obyčejné sedmnáctileté děvče svůj také relativně obyčejný život.
Brčko se ocitlo u úplného dna sklenice. Vysrkla tedy poslední tekutinu, která se ji ještě vysrknout povedla, přičemž už sahala po své tašce ležící napravo u její židle. Rychle si ji přehodila přes rameno, odnesla nádobí, vyhodila papírky od sušenek, které stačila sníst za dobu, co tu sedí, posbírala popsané papíry a strčila si je do tašky.
• • •
„1. Neboj se názoru ostatních. Nebo svůj strach alespoň nedávej najevo,“
• • •
Všichni členové skupiny GOT7 již za tmy večeřely v jedné menší restauraci. Po jídle si ještě každý objednal něco k pití. JB zívl a následně se nevýrazně protáhl. Všichni pití rychle lokali, aby se už co nejrychleji mohli jít vyspat do dalšího dne.
„Tak, pro dnešek mám až moc. Jestli do sebe ještě něco dostanu, ztloustnu minimálně o tři kila,“ zastěžoval si slabě ironicky Jackson.
„Oh, potom by tvoje fanynky mohli přejít ke mně!“ nadšeně ho popíchnul Jr., který v mžiku využil šance k tomu.
„Zbláznil si se? Kluci, byla v tom jídle nějaká omamná látka? Kdo by mě byl ochotný opustit? A ještě vyměnit za něj?“ reagoval honem v zájmu obrany tloustnoucí člen skupiny. Celý stůl se za večer už nasmál na spoustě, občas laciných, vtípků. Povětšinou letících z úst Jacksona.
Všechny sklenice konečně zavládly prázdnotou. Každý si začal sbírat svoje věci. Mark -který to zvládl jako první- byl pověřen zaplacením.
BamBam loktem ve spěchu nešikovně drkl do své skleničky.
Podíval se na zem: „Oh, kluci!“
Sklenice se roztříštila na malinké kousíčky. Střepy doletěly až dva metry od jejich místa. Bylo by marné pokoušet se je ještě slepit.
„Běž za ní zaplatit. Počkáme na tebe venku,“ řekl mu nevzrušené ospale leader.
„Jo, jasně,“ odpověděl po chvilce BamBam.
Bylo to trochu trapné. Cítil se jako malé dítě, které sáhlo na věc, se kterou si mělo zákaz hrát, přičemž se mu ji ještě podařilo rozbít. Když se konečně objevila relativně mladá pracovnice, slabě nervózně jí vysvětlil situaci a zaplatil vyrovnání, ačkoliv mu byla podotknuta nedůležitost jediné sklenice.
Naposledy se omluvně uklonil a vyšel ven za ostatními.
• • •
Po nějaké chvilce se jí konečně podařilo zamést z podlahy úplně všechny malinké i větší střípky. Vydechla si a začala si rozvazovat zástěru.
„Su Ji!“ rozlehlo se místností. Do dveří vešla dívka o čtyři roky starší než ona.
„Oh! Lucy, kdy si přijela?“ zeptala se jí napůl uniformy zbavená Kan Su Ji.
„Jsem si jistá, že to bylo včera, ale zeptej se mě radši, až zítra ráno když budu vyspalá,“ odpověděla jí radostným hlasem kamarádka.
„Oh, to jsou dnes všichni tak vyčerpaní? Před chvíli odešla skupinka kluků. Čekala jsem, že nám tady každou vteřinou usnou na stole. Tedy, abych jim nekřivdila, stůj zůstal čistý a nedotknutý, žádná otisky jejich tváři nebo sliny. Za to se jednomu z nich podařilo rozbít sklenici. Vypadal z toho trochu vykolejeně. Když mi to říkal, byl až nervózní,“ uchechtla se.
„Takže proto jsi ještě tady?“ zeptala se Lucy.
„Trefa do černého!“ zasouhlasila Su Ji.
„Je mi tě trochu líto, nechtělo by se mi to uklízet,“ reagovala na to její kamarádka.
„Mně v tu chvíli bylo líto spíš jeho,“ připojila se, se svým názorem na věc, mladší.
„Možná bys mu mohla poslat kopii svých slavných pravidel, nemyslíš si?“ nadhodila kamarádka. „Třeba by příště reagoval lépe,“
Trochu zvážněla při rozhovoru na tohle téma: „Pravidla tu mám každopádně jenom pro podporu sebe samé. Nehodlám začít s jejich rozesíláním,“
„To tě to ještě nepřešlo?“ zeptala se starší.
„Ne. A zřejmě ještě hodně dlouho mě to nepřejde,“ odsekla Su Ji.
Kamarádka poznala, že atmosféra začínat trochu houstnout: „Měla bys začít randit. Dokud jsi mladá a nemáš na obličeji vrásky,“
„Mám minimálně čtyři roky. Podívej se na sebe. Tvoje pleť ještě nevypadá špatně,“ bránila se.
„Ale, ale. To máš v pravidlech něco i o tomhle?“ zamumlala si Lucy.
„Prosím?“ zeptala se Su Ji, která nerozuměla jejím slovům.
„Promiň, to nic. Jen jsem přemýšlela nahlas. Každopádně, pojď se mnou zítra do obchodního centra. Zrovna tam probíhají obrovské slevy na spoustu zboží. Navíc, začne můj první víkend tady, neměla bys mě nechat samotnou se nudit,“ lákala ji kamarádka.
„Dobře potkáme se tam,“ souhlasila po krátké odmlce druhá kamarádka.
„V kolik?“ položila otázku starší.
„Kolem dvanácté? Když tak ti zavolám,“ odpověděla již pracovní uniformy zbavená pracovnice, která se stihla připravit na odchod během jejich rozhovoru.
„Samozřejmě. A opovaž se na mě zapomenout!“ varovala ji přátelsky Lucy.
„To jde? Jak?“ zeptala se jí trochu provokativně Su Ji. Místo odpovědi se na ní kamarádka zazubila, zamávala jí na odchod a zmizela si zase kamsi po svých.